|
Obsah:
Protože jsme vlastníma rukama rekonstruovali panelákový byt a pomáhali s úpravami chalupy, nasbírali jsme četné zkušenosti a neocenitelné triky pro práci s nejrůznějšími materiály včetně některých nestandardních řešení. Bylo mi velmi líto se o ně nepodělit s ostatními, proto jsem se pokusila vše podstatné sumarizovat na této stránce.
Kutil všech stupňů odborností a kutivého rozsahu se neobejde bez těchto vymožeností moderní civilizace: Zakrývací páska - kromě základního účelu, tj. zakrytí toho, co nechceme natřít, je tato páska neocenitelná při vrtání a řezání. Jakýkoliv řez, tedy s výjimkou kovů, skla a obkladů porcovaných řezačkou, je vhodné přelepit, protože se tak zabrání roztřepení okrajů. Laminovaná dřevotříska se v amatérských podmínkách bez tohoto opatření nedá dobře uříznout, rovněž tak bambus. Při vrtání štěpivých a tvrdých materiálů se také doporučuje místo vrtání přelepit, aby došlo k rozložení mechanického namáhání a nevyštípla se glazura apod. Zároveň páska slouží jako třetí ruka bez toho, abychom ji po splnění funkce museli pracně odloupávat a čistit ulpělé lepidlo benzínem. Výbornou kvalitu mají pásky Tesa a Storch - drží a netrhají se na kousky. Rychletvrdnoucí dvousložkový epoxid - pro některá technická řešení je nenahraditelný. Když jsem vyráběla garnýžku pro pojezd na posuvné dveře z tenkého dřeveného materiálu nebo sádrokartónu, nebylo lze ji zhotovit jinak, než za pomoci zevnitř nalepených úhelníků (neboli "eLeček"). Epoxid zaručuje extrémně pevné spojení, zvlášť, když dobře vyplníme dírku v úhelníku, a v rychletvrdnoucí verzi je produkt za 10 minut použitelný k montáži. Před lepením je nutné hladké plochy přebrousit jemnějším papírem (cca 180) a odmastit. U nekorodujících materiálů stačí roztok saponátu za následného perfektního osušení, u korodujících použijte benzín nebo aceton. Pro lepení plastů se dnes prodávají speciální primery, které se na lepenou plochu aplikují krátce před nanesením lepidla. Kvalitní lepidla bez extrémních nároků na přesnost dávkování vyrábí Bison, Henkel a UHU; s lepidlem Ceys nemám dobré zkušenosti. Vteřinové lepidlo (kyanakrylátové) - dnes už zcela nepostradatelné. Zvlášť pro opravu rozbitých věcí z keramiky a podobných materiálů se hodí daleko lépe než epoxid. Lepené plochy musejí být samozřejmě čisté a suché. Protože kyanakrylát vytvrzuje prostřednictvím vlhkosti, doporučuji na plochy těsně před nanesením lepidla dýchnout, aby byl spoj pevnější. Lepidlo nanášejte v malém množství a dobře rozprostřete. Pokud ho nanesete víc, prodlouží se doba, po kterou je nutné spoj pevně držet, takže to hned nevzdávejte a občas na spoj dýchněte, aby se vše urychlilo. Dobré zkušenosti mám s lepidlem Loctite, které vydrží po otevření delší dobu zpracovatelné (po otevření vždy přelepím víčko po obvodu zakrývací páskou, aby kontakt s vlhkostí byl co nejmenší). U těch levných za týden zgelovala celá tuba, tudíž celkově vyšla vlastně dráž. Montážní pěna - polyuretanová hmota vytvrzovaná vzdušnou vlhkostí, která je po vytvrzení velmi dobře mechanicky opracovatelná. Protože je na bázi levného aromatického isokyanátu, na slunci opravdu ošklivě hnědne. To je ovšem její jediná nectnost. Vyplňovala jsem s její pomocí veškeré otvory, u kterých bylo podezření, že by spolykaly velké množství jiné finančně náročnější hmoty, třeba cementového lepidla. Protože je pružná, dokáže částečně zneutralizovat pracování materiálů při změně teploty a vlhkosti, takže např. rohové spoje (třeba návaznosti nového jádra na staré příčky) nemají tendenci praskat. Podklad pro aplikaci samozřejmě musí být soudržný a je dobré ho trošičku omlžit vodou pro lepší přilnavost, ale nepřehánět! Objem hmoty se zvětší mnohonásobně, takže stačí do otvoru nastříkat poměrně malé množství. Než naberete zkušenosti, okolí dobře vypodložte novinami, kam bude přebytečný materiál vyhřezávat. Za čerstva je pěna dobře omyvatelná acetonem, po vytvrzení jen speciálními odstraňovači. Pokud nevystříkáte celé balení, dobře vyčistěte aplikátor, aby byla použitelná i napodruhé. Na problematických místech je možné stříkat i do "formy" z polyethylénové fólie, která zabrání vypadávání hmoty ze škvír. Třeba spára mezi dvěma stropními trámy jde zaplnit jen za postupného překrývání fólií. Montážní lepidlo - skvělá záležitost pro připevňování nejrůznějších konstrukčních prvků typu prahy, parapety... Základ úspěchu je jako vždy dobrá příprava podkladu, který musí být soudržný a čistý. Osvědčily se tyto značky - Mamut od den Braven a Montážní lepidlo od Bisonu. Ulamovací nůž - hodí se na kdeco a je vždy ostrý, což je někdy opravdu neocenitelné. Pracujte s ním vždy zásadně tak, aby vaše končetiny nebyly ve směru řezu, protože má někdy tendenci se ulomit nekontrolovaně a zajet do nejbližší měkké hmoty. Penetrace - každý porézní materiál, i dřevo, je třeba před vlastním ošetřením barvou zpevnit, aby se byla zaručena dobrá přídržnost následných vrstev. Pro úpravu dřeva se prodávají speciální napouštědla s obsahem látek účinných proti houbám a hmyzu, která mají smysl pro náročnější aplikace. V paneláku stačí zředěný lak na vodní bázi (používám Sportakryl od Tebasu). U stěn je potřeba penetraci provádět po škrábání nebo při tmelení jakékoliv díry po hmoždince apod. U malých ploch nás použití zředěného laku nezruinuje, u velkých ploch se vyplatí použít zředěnou disperzi Sokrat 2802 A. Akrylátový tmel v kelímku - kromě svého původního účelu, tedy tmelení dírek ve stěnách, ho používám k tmelení dřeva, sádrokartónu a také např. i nouzově v případě, kdy se v obkladech vytvoří fuka vedle spáry a hrozí zatékání vody. Skvěle mi vždy posloužil Innenspachtel (Fertigspachtel) od firmy Pufas, skvělé jsou tzv. šlehané tmely s obsahem dutých skleněných kuliček, které nepraskají i ve velmi vydatných vrstvách, např. Den Braven. Kvalitní hmoždinky - přestože hmoždinek je v každém obchodě pro kutily přehršel, ne všechny umějí svou práci vykonávat stejně dobře. Pro zavěšení obrazu v paneláku stačí většina provedení, protože není mechanicky namáhán, ale třeba skříňku na toaletní potřeby s otvíracími dvířky už bych na všechny typy nevěšela. Panelákový obyvatel si zcela vystačí s univerzálními typy hmoždinek např. od firem Fischer (označení FU nebo UX) nebo Mungo, jsou dostupné v hobby marketech. Postačující rozměr pro většinu aplikací je 6x35. Kdyby se vám náhodou hmoždinka do otvoru délkově nevešla, což se občas stane, protože v panelu třeba narazíme na ocelovou výztuž, je možné ji uštípnout na konci štípačkami, ale je tak samozřejmě ohrožena pevnost celé soustavy. Díru na hmoždinku vrtáme vrtákem se stejným průměrem (tj. pro rozměr 6x35 6 mm), u zdiva musíme použít vrták vidiový, tedy takový ten s destičkovou vložkou na konci. Kvalitní vruty - stejně jako záleží na hmoždince, jak bude kotvení pevné, rovněž tak rozhoduje i vrut. Naštěstí již skončila doba obludných vrutů s ožvýkanou hlavou a závity a můžeme se vybavit zcela běžně samořeznými zinkovanými vruty s kvalitní křížovou drážkou (u nezápustných provedení, čočkového nebo půlkulatého, bývá i jiný typ drážky). V hobby marketech jsou leckdy prodávány po jednotlivých kusech nebo v rozumných baleních, ale nejlevněji jsem je pořídila v prodejnách AutoForum. Pro hmoždinky 6x35 budete potřebovat vruty s průměrem 3,5 až 4 mm, délka závisí na tom, co budeme na hmoždinku přidělávat. Je dobré mít doma malou zásobu délek 35 až 60 mm. Kvalitní šroubovák - pro domácnost se nejlépe hodí provedení s vyměnitelnými bity. Nekupujte ty úplně nejlevnější, bity v nich jsou z velmi snadno ožvýkatelného materiálu a též často nedrží dobře v rukojeti. Pokročilý kutil ocení u šroubováku ráčnu, tj. nastavitelné protáčení rukojeti, které umožňuje, aby montér nemusel při práci neustále přendávat rukojeť v ruce podle toho, jak šroubuje. Brusný papír - liší se podle toho, pro jaký materiál je určen a samozřejmě též zrnitostí. Víme-li, co budeme provádět, nakoupíme samozřejmě papír pro konkrétní materiál, v dobré prodejně by měl být prodavač nápomocen. Pro strýčka příhodu je dobré se vybavit papírem pro broušení pod vodou v několika velikostech zrna - např. 80, 120, 240 a 400. Tato sada zrn umožňuje jak broušení na opravdu hrubo (80), tak i jemné finišování (400) u mnoha materiálů za všech okolností. K leštění je zapotřebí 1000 a výše. Varování: broušení začněte vždy radši s jemnějším papírem, protože rýhy, které vám udělá ten hrubší, už jemnějším jen tak nevybrousíte. Do brusek, zvláště pak vibračních, není nutné kupovat originální materiál. Stačí ustřihnout běžný brusný papír, nasadit ho a dírky pro odsávání propíchnout třeba starým nožem, což většinou bohatě stačí. U dřeva je nutné pro dosažení opravdu hladkého povrchu udělat tyto zásahy: přebrousit plochu cca 180 do hladka a poté provést penetraci. Tím se zvednou "chlupy", které už pak jen srazíme brusným papírem a docílíme tak perfektní kvality. Samozřejmě to platí i pro podlahy a dřevěná obložení, pokud si nechceme provádět permanentní peeling. Kvalitní štětec - sady 8 kusů za 20 korun nás spolehlivě připraví o nervy vydatným pouštěním chlupů. Proto je třeba do kvality trochu investovat. Dobré zkušenosti mám s firmami Vala, Kana a Spokar. Každý štětec občas chlup pustí, proto není nad to mít už jeden "zajetý", tj. použitý, ale dobře vypraný. Zbytky barvy u rukojeti uvolněná vlákna spolehlivě fixují. Pro vodou ředitelné barvy, které hodně často nemají dobrý rozliv, se vyrábějí speciální štětce s roztřepenými vlákny na konci. U těchto systémů je třeba nářadí čistit okamžitě po skončení práce, protože přischlé voďáky už nejsou dolů skoro ničím. Pro strýčka příhodu tedy mějme v zásobě 1 kus 1 palcový (2,5 cm) a 1 kus dvoupalcový (5 cm) raději v provedení pro voďáky. Válečky - nejlevnější molitanové můžeme bez rizika použít pouze pro řídké rozpouštědlové (syntetické) barvy. Vodou ředitelné se takovým válečkem většinou brutálně napění, tudíž je třeba je nanášet válečkem velurovým, tj. s krátkým chlupem někdy zvaným krtek. Pro malířské hmoty se používá tzv. beránek. Silichrom nebo podobná leštící pasta - výborně odstraňuje lehkou korozi např. na mechanikách hudebních nástrojů, zažranou špínu, leští kovy, plasty, nátěry...
O některých postupech se laik dozvídá pouze z doslechu, přestože si spoustu z těchto prací provádí sám. Přestože si maminky zpravidla čtením časopisů o kutění čas nekrátí, mají šanci se o nich dozvědět právě teď. Zhotovení spáry ze silikonového tmelu - bez znalosti správného postupu z 99 % dochází k výrobě nechutného shluku chuchvalců. Jak tedy na to? Spárované místo pečlivě očistíme od starého tmelu (prodává se odstraňovač silikonového tmelu, např. v OBI), omyjeme, odmastíme, osušíme a olepíme zakrývací paskou do žádoucího tvaru, abychom neupatlali vše široko daleko, neb silikon se špatně odstraňuje (za hodně čerstva se mi osvědčil aceton). Poté tmel vytlačíme do spáry tak hluboko, jak to jen jde, protože jen tak je zaručeno, že výplň zůstane i v budoucnosti na svém místě. Spáru přejedeme stěrkou s žádoucím poloměrem zakřivení (prodávají se v prodejnách s tmely), abychom se zbavili přebytečné hmoty. Strhneme zakrývací pásku. Poté na prst naneseme neředěný saponát coby separátor a jedním tahem tmel uhladíme. Pak už není dobré na hmotu sahat, protože by se saponát dostal mezi tmel a způsobil by tam nějakou neplechu ohledně soudržnosti. Pracovat je třeba rychle, protože v závislosti na vzdušné vlhkosti tmel leckdy přisychá pod rukama. POZOR! Nenechte se nachytat na akrylátový tmel s přídavkem silikonu, je to blivajz, který nikdy nevytvrdne a též na ničem pořádně nedrží. Kupujte opravdu čistý silikon. Práce s bambusem - protože je to materiál festovní, odolný i na povětrnosti bez povrchové úpravy a hlavně levný, našel v našem bytě uplatnění všude možně. Máte-li vztah k Orientu, není lepšího substrátu pro bytové doplňky. Tenké tyče, alias květinové opěry jsou ke koupi ve všech hobby marketech, silnější trubky si můžete objednat zde. K lepení malých ploch můžete použít epoxidové lepidlo, pro velké projekty doporučuji spíš pigmentovaný epoxidový tmel, který je levnější a nestéká (např. Kittfort nebo Movy 324). Já jsem doposud realizovala tyto předměty, a to skutečně vlastníma rukama, takže není čeho se bát: Jak s bambusem zacházet? Zásadně za pomoci zakrývací pásky, jinak se šeredně štípe! Hlavní nevýhodou tohoto jinak skvělého materiálu je pověstná dutost, kupodivu občas komplikovaná předěly tvořenými kolínky. Při spojování můžete využít tyto postupy: - přeplátované spojení do X nebo T lze provést jednoduše samořezným vrutem skrz předvrtanou dírku, která ovšem musí mít průměr tak akorát, aby vrut v bambusu držel, ale aby bambus tlakem vrutu nepraskl. Lze ho takto i sešroubovat šroubem s maticí, pokud matice nebude vadit z prostorových důvodů. Méně členitého provedení lze docílit "polovičním čepem" tak, že polovinu vrchní tyče podle tvaru dosedání na spodní vyříznete (tyč se do poloviny nařízne a materiál k odstranění se vysekne dlátem). Spojení pomocí čepu lze realizovat pouze lepením, což při minimální styčné ploše nebude moc pevné, ledaže byste tam nacpali spoustu epoxidu. - T spoj bez přeplátování je proveditelný dvěma způsoby: hezčí a méně pevný můžete vyrobit pomocí kolíčku vlepeného epoxidem do duté trubky a do předvrtané dírky v kolmé tyči; méně hezký a pevný je realizovatelný pomocí hmoždinky vlepené epoxidem do duté trubky a vrutu vedeného skrz kolmou tyč předvrtanou dírou. Tady občas musíte vevnitř odvrtat přepážku v kolínku, jestliže se vám moc přiblížila ke konci trubky, protože jinak hmoždinku někdy nezasunete uspokojivě hluboko. U silných tyčí na nohy od stolu je třeba dosedající trubku vytvarovat tak, aby co nejlépe lícovala s kolmou tyčí (detail), i když se dost věcí dá i dotmelit tónovaným akrylátovým tmelem (třeba i temperkami) nebo bílým a omalovaným natónovanou barvou jako v našem případě. Poté se do tyče epoxidem vlepí kulatina, která má jakž takž shodný průměr s vnitřkem trubky a je z tvrdého dřeva (já jsem použila násadu na smeták), pro jistotu se ještě může připevnit kolíčkem z boku. Teprve do této trubky se zavrtají kolíčky pro vlastní spojení s kolmou tyčí, kde se do předvrtaných otvorů vlepí epoxidem. - připevnění desky (např. dýhovaná MDF deska) k bambusové noze lze opět vyvzorovat dvěma způsoby: u předmětů s malou náročností na stabilitu (květinový stolek) se dá deska přidělat lepením, festovněji na kolíčky zasazené do vlepené kulatiny, viz odstavec výše. U opravdu náročných aplikací (nohy od stolu, detail) je nutné k vlepené kulatině přišroubovat shora děrovaný plech a ten pak připevnit k desce zespodu. Na hlavičky vrutů, které drží plech na noze, je třeba předvrtat mělké díry, aby plech těsně dosedal. Police s vyříznutými rohy se mezi nohy zavěšují na kolíčky, pro jistotu jsem je ještě upevnila úhelníky vespod. - obložení hran jsem udělala z rozštípnuté tyče, ovšem je třeba vybrat takovou, která má vlákna zcela rovnoběžná s osou tyče. Jinak lze tyč též rozříznout. K laminu jsem obklad lepila epoxidem, jak také jinak, že. Vyzděná kuchyňská linka - levné a efektní řešení absolutně na míru. Naše linka z omítnutého pórobetonu má celou řadu výhod: je vymyšlena tak, aby se předešlo zalézání špíny do škvír (ženská přeci jen ví, kde jsou kritické body), je kdykoliv opravitelná dotmelením a novým nátěrem, umožňuje lehkou změnu organizace polic a dvířek bez zanechání stopy po předchozí verzi atd. atd. Jediná nevýhoda tohoto řešení je objemnější vlastní konstrukce linky, protože tvárnice má výrazně vyšší tloušťku než lamino. Použili jsem tvárnice s tloušťkou 75 mm, protože jsem se bála, že u 50 mm by někde nastaly potíže s aplikací hmoždinek proti sobě při upevňování polic a dvířek. Omítka je na bázi suché směsi vápenného štuku, který doporučuji nechat rozležet 24 hodin (vápeno-cementový se naopak nesmí nechat rozležet, protože by ztuhnul!). Z nových informací: odborníci doporučují štuk 160 firmy Hasit, se kterým se prý báječně pracuje u nejrůznějších vysprávek. Natahovali jsme ho v tenké vrstvě na úplně neupravené tvárnice. Všechny penetrace a vlhčení a jiné zásahy se nám v minulosti totiž velmi neosvědčily. Nátěr jsme provedli Latexem, ale až po dostatečném vyzrání štuku, tedy alespoň po 14 dnech, jinak by mohl Latex zflekatět. Ke konstrukci mám tyto poznámky: - Tvárnice je třeba lepit velmi tenkou vrstvou lepidla, aby se předešlo tvorbě vlasových trhlin v omítce. - Při zdění si mezi bočnice vložte šablonu z kartónu (tedy obdélník od jedné bočnice ke druhé), abyste byli schopni udělat jejich "předky" co nejpřesněji, protože se tak vyhnete problémům s dvířky. To byste nevěřili, jak se ty milimetry dokáží nasčítat i při zdění s vodováhou. - U polic na spotřebiče nezapomeňte na patřičnou vůli, tj. alespoň 1 cm na každé straně k šířce přístroje, ale raději víc. To vypadá jako samozřejmost, když to čtete, ale už jsem takhle nedobře navrženou bočnici od trouby ukopávala, protože mi to nedošlo. - Zásuvky mají kovové bočnice s pojezdy (ke koupi v prodejnách s truhlářskými potřebami) a jsou opravdu geniální! - Bočnice horních skříněk vždy připevněte ke stěně skrytým úhelníkem (nákres). - Horní skříňky bez nosníku z tvárnic je třeba upevnit na skrytý ("zadlabaný") obří úhelník (nákres). - Horní skříňky je možno vyrobit i z jiného materiálu a vyzdít jen dolní. Pak ovšem zmizí efekt snadné opravitelnosti, a že jsme těch rohů za léta otloukli! - Police máme přidělané úhelníky natřenými na bílo, ale jistě lze najít nějaké elegantnější řešení. - Dvířka jsme si nechali udělat na míru z borového rámu s palubkami. Bylo to jediné možné řešení, protože zdění občas trochu uteklo, a tak jsem musela naměřit každá dvířka zvlášť. Kování je přidělané vruty na hmoždinku a ani po 7 letech provozu žádná dobře zapuštěná hmoždinka (občas se tvorba díry trochu vymkne) nevypadla, přestože nám tím hodně lidí vyhrožovalo. - Dole na podlaze vytvořte sokl z tvárnic o tloušťce 10 cm, který je po obložení dlažbou zcela odolný zalézající špíně a snadno omyvatelný. Už jsem viděla i řešení s vyzděním bočnic a vyrobením čela soklu z lamina, což taky lze, ale nevypadá to tak dobře a hlavně se to celé hodně špatně uklízí. - Naše pracovní deska je z MDF o tloušťce 28 mm obložená dlažbou 10x10. Tyto rozměry dlažby jsou úplně ideální, nemusí se skoro řezat a ještě je vzadu podlepena papírem, tudíž se klade po 20 kouscích najednou. Dřez a vestavnou varnou desku je dobré po našroubování utěsnit spárovací hmotou, ta je velmi odolná a dobře se s ní pracuje. Silikon je náročný na zpracování a hodně plesniví. Těsnění ze silikonové "modelíny" dodávané k varným deskám časem zacouvá pod desku a navíc se na něj báječně lepí drobky. Přechod deska-stěna je u nás též ze spárovací hmoty, která se sice občas někde "odfoukne", jak všechno pracuje, ale je lehce opravitelná. Desku z laminované dřevotřísky můžete též použít, ale u ní se k těsnění musí použít silikon a není tak odolná jako dlažba. Pozor, z hlediska odolnosti povrchu musíte skutečně použít dlažbu, ne obkládačky! Hranu máme plastovou, a přesto jsem ji ještě nepořezali ani nepropálili. Tepelně odolná je kovová hrana, ale odřít se může stejně snadno jako plastová. - Digestoř je třeba umístit min. 65 cm nad varnou desku, abychom předešli požáru. To nám tehdy trochu uniklo. Jestliže chcete vyřešit dispozici ke své spokojenosti, může se stát, že si zablokujete centrální odtah. Ovšem nic není ztraceno, můžete použít typ s vnitřní cirkulací a uhlíkovým filtrem. Vzhledem k tomu, že letité ventilátory v paneláku stejně houfně nefungují, a naopak se vám může tlačit do kuchyně vůně od sousedů, je to skoro lepší řešení. Nehledě na to, že odtažený vzduch musí někudy zase přicházet a v zimě se vám tak zvednou náklady na topení. Rada nad zlato: ústí do společné větrací šachty v případě použití vnitřní cirkulace dobře, ale opravdu dobře zaizolujte. - U desky s dlažbou doporučuji montáž baterie na dřez. Několik let jsme ji měli za dřezem na dlažbě, která dost často praskala vlivem tlaku baterie, až jsem to po asi 6 výměnách vzdala a celé předělala. Kuchyňská linka z MDF (na fotce není ještě několik detailů dodělaných) - opět levná varianta, ideální na chatu apod. Umožnila nám udělat rohovou linku v místě, kde jsou zdi pod úhlem asi 100 stupňů, což už je tak moc, že to nešlo omítkou dorovnat a ani běžní dodavatelé linek by se s tím asi nevyrovnali. Dolní skříňku jsme vyrobili v návaznosti 90 stupňů, u horní to bylo celkem jedno, a všechno se na oko "dorovnalo" vysokou skříní s různě hlubokými bočnicemi. Skříňky nemají "zadky", aby celý prostor lépe větral, neb na chalupě máme mimořádné vlhko. Obklady za linkou na šikmé straně jsme museli podložit sádrokartónem, aby lícovaly se spodní skříňkou. Toho, že horní skříňka je oproti nim trochu nakřivo, si doteď nikdo nevšiml. Dole doporučuji udělat sokl obložený dlažbou, hodně se to osvědčilo. Spoje MDF s tloušťkou 18 mm jsme prováděli lepením disperzním lepidlem + vruty do předvrtaných děr. Předvrtání je nutné, protože MDF má tendenci se štípat. Dvířka jsou též z MDF s hranami upravenými frézováním, ale ty jsme nechali udělat u truhláře, protože naše amatérské podmínky bez jediného stojanu na nářadí vedly k výrobě něčeho naprosto nevídaně nepovedeného. Celý povrch je natřený barvou - MDF vyžaduje penetraci, je opravdu extrémně savé. Hlavní kouzlo ovšem tkví v celkovém návrhu, se kterým vám tady už moc pomoct nemůžu. Obklad s mozaikou - velmi levné, originální, efektní a nadčasové, leč časově velmi náročné řešení dekorace koupelny. V etapě plánování jsem se naivně domnívala, že prostě rozbiju obkládačky kladivem a bude vystaráno. Ovšem stavební materiály mé názory trochu zkorigovaly. Zaprvé - při rozbíjení se hodně poškodila glazura, zadruhé - spárovací hmota v jemném provedení, do kterého tolik nezalézá špína, je určena pro maximální šířku spáry 1 cm. To vyžaduje poměrně velkou přesnost práce, tj. neustálé dořezávání dílků na řezačce nebo oštipování kleštěmi štípačkami, zejména těch, které sousedí s celými obkládačkami. Doporučuji předřezat si obkládačky na trojúhelníky, lichoběžníky a jiné jakž takž pravidelné útvary a ty pak sesazovat dohromady. Včlenit do kompozice můžete i průmyslovou čtverečkovou mozaiku, střepy různého jiného původu (hrnky) atd. Po nalepení dlažby a částečném zatuhnutí lepidla HODNĚ DOBŘE odstraňte zbytky lepidla z hran obkladu, aby neprosvítaly skrz světlou spárovací hmotu, působí to pak hodně špinavým dojmem. Sítě do oken proti hmyzu, odnímatelné sezónně nebo nouzově, ne rutinně - s novými okny náhle vznikla potřeba vyřešit otázku sítí proti hmyzu tak, aby nás to finančně nezruinovalo a zároveň jsme nezasáhli výrazně do rámu, což by se u reklamace mohlo velice nevyplatit. Rámy jsem zhotovila z hranolků 15x15 mm, po natření jsem na ně přidělala šedou síťovinu sponkovačkou bez zahnutí "za roh". Šedá síťovina není v okně vůbec viditelná na rozdíl od bílé. Na okna jsou připevněny v rozích samolepicím suchým zipem z OBI (bohatě stačí cca 3 - 4 cm, na samotné rámy zip přisponkujte). Pořiďte si skutečně rovnou samolepicí verzi, oboustranné pásky všeho druhu jako mezistupeň nefungují. Aby rám zcela doléhal, je nutné místa, kde není zip, oblepit nejtenčím samolepicím těsněním Tesa (E profil). Vše nejasné objasní tento detailní záběr na můj opus. Instalaci provádějte takto: na zip přiložte patřičně dlouhý protikus, sejměte ochranný papír a za asistence druhé osoby rám přiložte k oknu, dorovnejte nejprve dole, přimáčkněte, dorovnejte nahoře a přimáčkněte. Materiálové náklady na jeden rám na ventilační okno jsou cca 300 Kč, přichycení je použitelné i pro plastová okna. Pro případné očištění lepidla po zipu na plasťákách nepoužívejte aceton!
Ne že bych chtěla podceňovat invenci mužů, ale většina z nás se setkala s tím, že když chcete něco vyřešit po svém, je vám řečeno, že to nejde, protože se to tak nedělá. Proto by vám mohla pomoct následující řešení, která jsem vyvinula v rámci našeho kutění nesvázaného dogmaty: Flexibilní přívody a odvody - místo plynové přípojky na bázi trubek lze použít tlakovou hadici, která umožňuje odsunutí sporáku a úklid zateklých a zapadaných nechutností. Já jsem touto hadicí řešila i přívod k vestavěné plynové desce uvnitř skříňky. Počítejte ale s tím, že s hadicí není možno libovolně manipulovat každý den, aby byla zaručena těsnost spojů. "Husokrký" sifon nám pomohl vyřešit několik problémů. V koupelně došlo vlivem několika faktorů ke špatnému vyměření polohy odtoku k umyvadlu a pevný sifon se tam prostě nevešel. Flexibilní plní svou funkci dokonale. U dřezu jsem s jeho pomocí vyřešila napojení odtoku na odvod ve zdi, což by se z trubek dělalo také velmi krkolomně. Spojení bylo na jedné straně zajištěné od výrobce, na druhé jsem ho vyrobila pomocí silikonového tmelu. Tady bych chtěla upozornit, že nestačí vtlačit tmel do mezery, ale spoj se musí opatlat i z vnějšku. Silikon se totiž po vytvrdnutí trochu smrskne a bez přetmelení navrchu by to všechno podtékalo. Posuvné dveře (celkové foto) - kvetoucí kapitalismus nabízí řadu variant, jak si pořídit tuto geniální vymoženost šetřící místo v bytě. Dokonce jsou firmy ochotné vybourat vám příčku, kterou nahradí sádrokartónovou konstrukcí, do níž pak dveře zajíždějí. Kromě smrtelné ceny má toto řešení jednu nectnost: v případě, že se uvnitř něco porouchá, třeba nastavení dorazu, musíte servat obložení a pak ho nahradit novým neb sádroš nelze sejmout bez úhony. Taktéž pojezdové lišty s vestavěnou garnýžkou vyjdou na několik tisíc korun, a to v tom nejsou samotné dveře! Vynalezla jsem tedy řešení úspornější, leč značně nestandardní. Pro lepší srozumitelnost jsem vyrobila níže odkaz na fotografie. Dveře samotné jsem si nechala na míru zhotovit u truhláře v provedení dýhovaná dřevotříska se skleněnou výplní uchycenou dřevěnými lištami. Jejich rozměry jsou odvozeny od stávajícího dveřního otvoru takto: šířka je od jedné vnější hrany futer ke druhé, výška je o trochu vyšší než vnější horní hrana futer, aby bylo možno dobře zamaskovat přišroubované kování. Zakoupili jsme totiž pojezdovou lištu za směšné peníze (cca 200 Kč) v prodejně s truhlářskými potřebami, které patří vlastní pojezdy s přišroubováním na plochu dveří, ne na hranu (též okolo 200 Kč dle očekávané hmotnosti dveří). Tyto lišty ovšem vyráběl někdo, kdo žije s utkvělou představou, že dveře se věší na strop či na nějakou skříňovou vestavbu, protože se nedají "profesionálním" způsobem přidělat ke zdi. I vypomohla jsem si způsobem amatérským, který ale neumožňuje dveře vysazovat vyklápěním tak, jak ukazuje návod ke kování, protože je lišta v podstatě přišroubovaná obráceně - dosedá největší plochou na zeď. K liště, kterou bylo potřeba z důvodu vystupujících futer podložit dřevěnou lištou, jsme shora přišroubovali úhelníky tak, aby přesně lícovaly s krajem lišty (detail), a ty jsme pak upevnili ke zdi na hmoždinku. Pro jistotu jsme ještě lištu provrtali na koncích, kam už dveře nezajíždějí, a rovněž přidělali přes hmoždinky. Ony totiž hlavičky vrutů dveřím vadí v plynulém chodu, proto nelze použít vrtání skrz v místech, kudy dveře jezdí. Trochu horší je to s dorazy, které ke kování v tomto případě nejsou přiloženy. Buď se vám podaří je sehnat extra, nebo musíte trochu improvizovat se spojovacím materiálem a gumou. Posuvné dveře mívají zapuštěná madla, která se mi ovšem dost nelíbila. Proto jsem opět zvolila "divné" řešení s normálními nábytkovými úchytkami, které se šroubují skrz dvířka. Aby hezky vypadaly, musejí se našroubovat přesně proti sobě. Horní spoj není problém, stačí uříznout delšímu šroubu hlavičku a úchytky spojit otáčením proti sobě. U dolního spoje už otáčet nelze, takže jsem si u jedné úchytky nechala udělat díru skrz (tedy pokračování díry, co nešla skrz) i se závitem v zámečnictví. Šroubu pro dolní spoj je opět třeba uříznout hlavu a udělat do něj drážku pro šroubovák. Úchytky musíte vybírat s tím, že dolní část by měla mít plošší tvar, aby se díra skrz dobře dělala, a montovat je před vsazením skla, protože lišty na sklo někdy můžou vyčnívat ven a vadit v montáži úchytky. Bylo též potřeba odstranit závěsy na futrech. Ty jsme uřízli flexou alias úhlovou bruskou. Jejich pozůstatky jsme přetmelili epoxidovým tmelem a vybrousili do hladka. Otvory na západku zámku jsme vyplnili montážní pěnou ve spreji, kterou jsme po zaříznutí rovněž přetmelili. Garnýžku jsem vyráběla výše popsanou technikou spojováním pomocí úhelníků epoxidovým lepidlem a upevnila jsem je k pojezdové liště rovněž nalepenými úhelníky. Aby bylo možné k odsunutým dveřím přistavět nábytek, je třeba ho zakrýt sádrokartónem. Hliníkové konstrukce běžně používané k těmto účelů jsou nejen drahé, ale laik si s nimi nemusí dobře poradit. Pokud tedy nechcete na překrytí najmout firmu, lze si nechat u truhláře zhotovit dřevěný rám, na který jsme si sádroš přišroubovali sami a vše jsem zatmelila a vybrousila do konečné podoby. Práce s ním je pěkně popsána zde. V případě, že vám budou dveře příliš odstávat od podlahy, lze na ně přilepit kartáčové těsnění (ke koupi zde). Přechod dlažba-parkety - v době nejrůznějších doplňků v podobě lišt, přechodů a dalších vymyšleností by vám asi brutální přímý spoj parket s dlažbou pomocí spárovací hmoty odborník nedoporučil. Já s ním mám ale jen ty nejlepší zkušenosti. Samozřejmě se musí začít parketami a výšku dlažby pak doladíte pomocí nivelační hmoty nebo lepidla na stejnou úroveň. Na tomto přechodu nám stojí jídelní stůl a díky jeho naprosté hladkosti nebrkáme židlemi o výstupky, které by lišta nepochybně vytvořila. Stejně dobře funguje i přechod mezi pokojem a předsíní - obejdeme se bez prahu.
V panelákovém bytu je úložný prostor velkým problémem, a to i pro rodiny, které nevlastní tuny knih a téměř desítku hudebních nástrojů jako my. Obvykle se využívá prostorů pod postelemi, což je problematické jak z hlediska běžné hygieny spaní (matrace nevětrá), tak z hlediska toku energie. Takže pod postelemi nemáme nic. Proto jsem využili těchto prostředků: Vyzděný nábytek - v případě, že se renovuje byt i s podlahami, velmi se nám osvědčilo policové systémy a vestavné skříně vyzdít z pórobetonových tvárnic. Jestliže máte na podlaze PVC nebo celoplošný koberec, lze otvory pro přichycení k podlaze vyříznout, u jiných krytin to bude asi problém. Samozřejmě je třeba pečlivě očistit malbu na styčných plochách se zdmi a podklad napenetrovat (viz výše). U knihoven a velkých skříní doporučuji tvárnici ob jednu skrytě připevnit úhelníkem ke zdi. Na police pod běžné dekorativní předměty se dá použít i lamino, pod knihy je ideální buď masiv, laťovka (tloušťka min. 20 mm) nebo MDF deska s tloušťkou min. 25 mm při délce do 1,2 m, aby nedošlo k průhybu při zatížení. U delších polic je zapotřebí silnější materiál. Dveře ke skříním vám udělá každý truhlář, my máme všude borové palubky v rámu. Police v místech, která nebývají využitá - mělkou polici na předměty typu záznamová média si můžete nechat udělat na míru a vložit například mezi zeď a nábytek, čímž ho sice posunete asi o 40 cm, ale získáte neuvěřitelný úložný prostor. Knihy a podobné předměty lze ukládat na police nad úrovní dveří prakticky ve všech místnostech. Nábytek na míru - v malých bytech se to opravdu vyplatí, protože tak využijete každý centimetr. Například místo hanebné komerční předsíňové stěny jsme soupravou na míru získali prostor na pověšení šatstva, uložení bot, nářadí a nátěrových hmot. Skříň v ložnici máme od truhláře sice s menší vnitřní výbavou, ale zato v luxusním provedení v dubové dýze, což vám žádný standardní dodavatel nenabídne. Otevírání dveří jsem nechala udělat asi v nejlepším možném provedení, tj. tak, že se při otevření zlomí na půlku a složí díky hornímu pojezdu. Nezabírají místo ve skříni jako posuvné a dá se okolo nich projít i v úzkém prostoru. Luxusnější vnitřní výbava, např. výsuvné koše, se dá pořídit za rozumné ceny v IKEA (koše do kuchyňských linek Rationell) nebo zde. Spojení kuchyně s další místností - je řešení k nezaplacení, lze-li ho realizovat. Na to ale musí probíhat celá rekonstrukce bytu. Bohužel se v některých bytech stává, že vhodná zeď k vybourání je nosná a nejde to. Proto je potřeba se předem poradit se statikem, což je ostatně ke stavbě s povolením či ohlášením v každém případě potřeba. Kdybyste tento krok dělali načerno, můžete způsobit velkou katastrofu. Spojení koupelny s WC - je sice jen pro některé rodiny, ale ušetří místo minimálně za jedny dveře do předsíně, místo nichž se dá třeba udělat obří vestavná skříň. Vestavné umyvadlo, případně i se skříňkou - vytvořením desky pro umyvadlo (lze zhotovit ze sádrokartónu, tvárnic, odlít z betonu) získáte velkou odkladovou plochu na předměty. Budete-li si pořizovat skříňku, nezapomeňte na to, že se vám pod ní musejí vejít chodidla v bačkorách, tj. musí být cca 15 cm nad zemí na soklu zasunutém dozadu nebo nožičkách, protože jen tak bude přístup k umyvadlu pohodlný. Kratší vana se sprchovou zástěnou - momentální trend je nahrazení vany sprchovým koutem. Protože jsem velký milovník louhování se ve vodě i z různých terapeutických důvodů, nepřicházelo to u nás v úvahu. Jako ideální řešení se ukázalo pořízení vany 140 cm se zástěnou. Ta velmi vhodně zapadla do výklenku vzniklého při vyzdění jádra před větrací šachtou, jež způsobovala, že sporák byl významně vysunutý před linku. Firma Ravak nabízí zástěny v nejrůznějším provedení a vybere si určitě každý. Nedoporučuji ale skládací harmonikovou verzi, která už snad ale ani není v nabídkách k vidění, ta není dostatečně upevněná k okolí a představuje velké riziko úrazů. Kratší vana zároveň snižuje spotřebu vody. Snížení stropů s vytvořením úložného prostoru - to je v paneláku prakticky nerealizovatelné, ale už v některých cihlových bytovkách toho lze využít třeba v předsíni. V době sádrokartónu není taková konstrukce žádný problém. Nahrazení běžných dveří posuvnými - jsem popsala výše. Lze to provést prakticky za všech okolností, jedinou výjimkou jsou místnosti, které neposkytují dostatek místa na zajetí dveří při otevření. Ovšem nemusíte se bát ani překrytí dveřního otvoru z druhé strany, tj. např. z předsíně. Dveře nemusejí zakrývat jen otvor tvořený zárubněmi, ale klidně i výklenek ve zdi, kdy dveře na zárubně vůbec nedosedají. Vše je jen otázka opuštění "normálního" pohledu na věc.
- Podlahy dřevěné, korkové a laminátové všech typů pokládejte v zimním období, zejména tehdy, pokud bydlíte v paneláku. Zabráníte tak tomu, aby se podlaha nalepená v roztaženém stavu způsobeném vlhčím a teplejším obdobím nehezky smrskla v sušší a studenější zimě za současné tvorby neodstranitelných škvír. Lepili jsme podlahu v létě dvakrát a vždycky to dopadlo stejně špatně. - Při nákupu oken, ať plastových či dřevěných, vyžadujte atest podle ČSN EN 1627 - Odolnost proti násilnému vniknutí. Jinak se vám může stát, že vás zloději vykradou tak dovedně, že nezanechají stopy a pojišťovna vám nedá ani nudli. - Spárovací hmotu volte v takovém barevném odstínu, který má špína nacházející se v dané lokalitě (na zemi má černé a šedé odstíny, v kuchyni je víc do hněda). Ušetříte si tak hodně nervů a depresivní pocit z toho, jak nová dlažba s bílými spárami po týdnu provozu vypadá. Takže na zem by měly přijít odstíny šedé, tmavě hnědé, případně tmavě modré, na kuchyňskou linku šedé, tmavě a středně hnědé a červenohnědé, v koupelně na obklady vyhovuje i bílá, ale dlažbu je třeba vyspárovat v tmavším odstínu. - ABS hrany na laminovanou dřevotřísku (silnější s plastickým vzhledem) mají výrazně vyšší životnost než papírové a také mnohem lépe vypadají. U hran, které jsou nějak mechanicky nebo vlhkostně namáhané a nejsou ukryté pod dvířky, je velmi doporučuji. - Potřebujete-li urychlit nějaké zednické nebo obkladačské práce, pomoci vám může hmota Schönox PS Rapid nebo PFK Rapid. Cena je, pravda, trošku vyšší, ale díky těmto hmotám můžete dlažbu spárovat již v ten samý den, co ji nalepíte, a se spárovací hmotou SU je pak celý systém pochůzný po 3 hodinách od aplikace.
|
