Osobnost - psychologický pojem, v oblasti esoterické se užívá méně často. "Nositel neopakovatelného, dynamického, svérázně strukturovaného komplexu vnitřního psychického života a předmětně zaměřené činnosti na základě vrozených a získaných zkušeností. Specifickým rysem osobnosti je vědomí vlastního „já“. „Já“ je funkcí, která určuje identitu člověka i její kontinuitu v čase. Je centrem osobnosti, zpracovává a sjednocuje veškerou zkušenost, integruje a koordinuje většinu projevů člověka. Může fungovat zároveň, jako aktivní činitel i jako pasivní objekt vlastního hodnocení." (zdroj MPU o.p.s.) Systému dělení osobností a teorií fungování je celá řada, přičemž většina z nich při bližším zkoumání vykazuje citelné slabiny, zejména díky malému počtu kategorií pro zařazení a značné povrchnosti. Výrazně důkladnější indická astrologie ovšem říká, že na zemi je jen konečný počet osudů, protože jinak bychom byli příliš různí a nebyli bychom schopni se nejen domluvit, ale třeba i vůbec vnímat. Všechny typy osudů mají vyjmenovány v "záhadných" knihovnách palmových proužků (např. ve indickém Vaitheeswarankoil), odkud je astrolog schopen přečíst osud komukoliv z příchozích, jak se zdá za hodně vysokou cenu. Tak geniální starověcí učenci byli! A tak dobře na tom vydělávají jejich potomci díky nám, naivním Evropanům.

Ego - psychologický i esoterický pojem. "V moderní psychologii se tímto pojmem označuje nejen Ego podle Freuda, ale i složka, kterou vydělil jako SuperEgo. Jde o racionální složku, která se řídí principy svědomí, povinností a sociálních jistot." (zdroj Wikipedie) "Nositel neopakovatelného, dynamického, svérázně strukturovaného komplexu vnitřního psychického života a předmětně zaměřené činnosti na základě vrozených a získaných zkušeností". Toto má ego s osobností společné. Ego není nutné pro pocit "jáství", neboť z hlediska esoterického představuje pouhý nános na pravém Já, tedy jednom z paprsků Božského vyzařování vědomí. Pocitu jáství se až do smrti nezbavíte, protože prostě patří ke vtělení do člověka. Nemusíte se tedy rozpouštění ega obávat, stále zůstanete člověkem. Sice úplně jiným, ale pořád člověkem. Určitě z toho fyzicky neumřete. Mysticky sice ano, ale o to nám přeci jde. Nebo by alespoň mělo jít.

Mystická smrt - dokončení procesu likvidace ega. Od tohoto okamžiku není člověk ovládán emocemi, tužbami, závislostmi, posuzováním. Ne že by se u něj čas od času nějaká emoce nevynořila, ale dotyčný je schopen z vědomé pozice pozorovatele tuto energetickou entitu vnímat bez toho, aby jakkoliv ovlivňovala jeho další jednání. Podle slov Aleistra Crowleyho předchází mystickou smrt vzdání se všeho lidského, což zásadní podmínka pro přechod přes propast Daath na stromě života k trvalé existenci ve vyšších světech. Tedy ne že by se tam člověk nějak kompletně přesunul, to jen jeho vědomí začne trvale sahat až tak doširoka. Přechod přes propast je úkol mimořádně náročný, stále totiž hrozí, že se do ní zřítíte. Proto tento proces nastupuje až ve fázi vysoké vyzrálosti adepta a obvykle představuje nějaké světské události, které vyžadují ZCELA mimořádné výkony ve smyslu dodržování vnitřních morálních pravidel a odolávání vnějším konvenčním tlakům. Neskromně si troufám tvrdit, že můj přechod přes propast představovaly události před narozením mého syna. Protože jsem mu chtěla přirozeným porodem zajistit co nejlepší startovní podmínky, dokázala jsem i přes neuvěřitelný nátlak lékařů utéct několikrát z nemocnice na revers a miminko porodit vlastními silami v autě. Přechod byl dokončen v okamžiku, kdy jsem poslední výrazně traumatizující ego-zátěž odhodila s pomocí homeopata, ke kterému jsem přišla s pocitem strojovitosti bez emocí, což bylo samozřejmě to vzdání se všeho lidského. Detaily procesu mystické smrti a předchozích stádií jsou velmi pěkně popsány zde.

Vědomí - psychologický i esoterický pojem. "Obsah mysli, který si člověk dokáže vybavit. Podle W. Wundta jde o všeobecné spojení duševních zážitků. Dnešní autoři vědomí nahrazují pojmy zkušenost, zážitek nebo chování. Vědomí nezahrnuje ale jen sledování prostředí (vnitřního a vnějšího), ale i ovlivňování prostředí." (zdroj Wikipedie) V esoterice není pojem vědomí zúžen na lidské prožívání, ale obsahuje i vyšší jemnohmotnější složky, tedy jak jsem výše uvedla, je to podmnožina Božského vyzařování. Vědomí také přechází v rámci reinkarnace z jednoho života do druhého, i když patrně v modifikované formě. Pokud člověk své vědomí v průběhu života vědomě rozšiřoval a zbavoval nánosů ega, může se mu po smrti podařit splynout s původním zdrojem, tj. Bohem. Bez ohledu na použitou techniku je toto cíl všech esoterických a téměř všech náboženských směrů. U křesťanství a islámu si tím nejsem úplně jistá, doposud jsem se o úloze vědomí v nich dozvěděla pouze z okrajových záležitostí (Romano Guardini, Anthony de Mello, Anselm Grün a sv. Benedikt), nikoliv z hlavního proudu učení (viz katechismus). U křesťanství bude možná příčina v tom, že původní nauka Ježíšova byla upravena do podoby značně personifikované - tedy princip Krista jakožto rovnováhy mezi Luciferem coby přehnaným intelektualismem a Satanem coby hmotařstvím byl nahrazen reálnou postavou Ježíšovou, kterážto nás už všechny spasila svým ukřižováním. Takto je v podstatě popřena možnost ovlivnit cokoliv nějakou aktivitou, tedy s výjimkou přijetí předepsaných dogmat a respektování nadvlády kněží nad naším životem. Zároveň se z nauky vytratila jakákoliv radostnost, která byla podle dochovaných apokryfních pramenů Ježíšovu učení vlastní. Také není vyloučeno, že Ježíš není tím úplně pravým Mesiášem. Ve své době měl několik stejně obdařených konkurentů (Jan Křtitel, Šimon Mág, Apollonius z Tyany) a bylo jen otázkou managementu a volby cílové skupiny, kdo se nakonec dostane do popředí. Ostatně samotní Ježíšova existence je poměrně diskutabilní, dochovaných hodnověrných informací, za něž Nový zákon nelze považovat, je VELMI málo.

Rozšiřování vědomí, změněné stavy vědomí - obohacení vědomí o dimenze mimo rozsah běžného vnímání. Při bdělém provozu v mozku probíhají tzv. beta vlny. Pokud přeladíme mozek na vlny alfa až theta, otevře se nám možnost vstoupit vědomím do v bdělém stavu nedostupných dimenzí nevědomí. Toto se děje např. při meditacích, relaxacích, hypnóze a magických operacích. Pokud dojde pouze k změněnému stavu vědomí, člověk se zpravidla do určité míry odpoutává od těla. Ve stavu silného odpoutání lze astrálně cestovat (tj. pobývat na jiném místě pouze prostřednictvím svého astrálního těla, přičemž výsledky pozorování navštíveného místa jsou zcela relevantní), pokud se umíme odpoutat dostatečně dobře. Ovšem tady hrozí, že se odpoutáme příliš a přetrhneme tzv. stříbrnou šňůru, kterou je dle evropských poznatků poutána duše k tělu, čímžto tak nějak zemřeme. V případě rozšířeného vědomí, což je cíl duchovního růstu, vnímání těla zůstává nejen zachováno, ale vnímány jsou i zcela nečekané detaily. Díky vykonané práci se vědomí rozšiřuje do více a více rozměrů a vnímá tak stále větší díl Božského vyzařování. K dosažení změněných stavů vědomí se používají nejrůznější techniky jako meditace, holotropní dýchání, někdy i různé omamné prostředky, což bez dozoru opravdu ZKUŠENÉ osoby (nejlépe domorodého šamana) nedoporučuji.

Nevědomí, někdy též podvědomí - psychologický i esoterický pojem.  "Myšlenky, které si člověk neuvědomuje, jež ale působí na jeho chování a jednání, aniž o něm ví. Nevědomí obvykle obsahuje emočně bolestivé vzpomínky, které byly vytěsněny, případně další touhy a vzpomínky, jež ovlivňují chování přímo nebo zastřeně, prostřednictvím snů, chybných úkonů, přeřeknutími a specifickým chováním. Některé vzpomínky a duševní procesy jsou introspekcí nepřístupné, a vzhledem k tomu, mohou být označeny jako nevědomé. Aniž jsme si toho vědomi, vodítka z prostředí mohou ovlivnit naše chování, aniž bychom si toho byli vědomi." (zdroj Wikipedie) Esoterika opět do pojmu nevědomí zahrnuje vyšší a jemnohmotnější složky, tj. samotného Boha, jednotlivé jeho aspekty (v judaismu označených Božskými jmény, v polyteistických náboženstvích různé bohy, v křesťanství svaté...), astrální bytosti typu andělé a démoni, archetypy atd. V rámci duchovního růstu by mělo být nevědomí z co největší části integrováno do vědomí, měli bychom tedy poznávat zejména sebe z výše uvedeného psychologického pohledu, ale i náš vnitřní a vnější svět esoterním systémem. Toto označuje C. G. Jung jako proces individuace.

Archetyp - spíše esoterický pojem (C. G. Jung je právě ten psycholog na hraně). "Shodné rysy mýtů a náboženských projevů v různých kulturách mají psychologický základ v archetypech. Někdy se archetypy dávají do souvislostí s vrozenými instinkty. Představují archaickou vrstvu vývoje lidského vědomí. V ní existují společné vzorce chápání skutečnosti, které vypovídají o psychickém fungování obrazivosti u všech příslušníků lidské rasy. Pojem archetypu uvádí C. G. Jung především v kontextu kolektivního nevědomí. Představuje symbolickou ideji, která není reflektována vědomím, ale pramení z nevědomí a nemůže být tudíž pojmově uchopena. Přesto se významně podílí na utváření psychické reality osobnosti. K jednotlivým archetypům se můžeme vztahovat jen přes symbolické manifestace, samy o sobě nejsou totožné se svými obrazy." Více ve Wikipedii (zdroj). V poslední době se objevila móda za archetyp považovat kdeco, včetně tvaru ženského těla nebo modelů aut, takže upozorňuji, že jde o pojmy společné pro různé kultury.

Stín - jeden z archetypů, dle mého soudu pro Evropana naprosto stěžejní. Jde o vědomím neakceptovatelné neintegrované složky nevědomí. Ačkoliv vypadá moje definice složitě, princip je jednoduchý - cokoliv se nám na sobě nelíbí nebo nekoresponduje s naší představou o sobě, potlačíme a zahrneme do tohoto archetypu. V rámci procesu duchovního vývoje jsme pak nuceni více či méně násilím tyto složky v sobě objevit a přijmout. Bez tohoto kroku zůstáváme stále na půli cesty, ať už si nejrůznější příznivci Lásky, Světla, Pravdy a andělů říkají, co chtějí. Všichni v sobě máme schopnost ublížit, zabít, zradit a kdo říká, že on je čistý, že se ho tohle netýká, jen se nějakou shodou okolností narodil do úplně nevhodné rodiny, koleduje si o veliké vybublání potlačovaného, které nemusí ustát. Vesmír je založen na rovnováze řádu a chaosu a jakékoliv vychylování jedním směrem se děje v náš neprospěch. Zacházet můžeme umět jen s tím, co jsme poznali a s čím jsme pracovali. Například ani askeze v oblasti sexu, pokud jsme se pro ni rozhodli z bolesti, vysoce pravděpodobně nebude řešení. Bohužel je cesta potlačování v mnoha duchovních směrech doporučovaná, o světském životě ani nehovořím, což představuje pro hledače minimálně výraznou okliku na cestě.

Pravé Já, bytostné Já, Jungovo Self - spíše esoterický pojem. "Označuje v analytické psychologii archetyp psychické celosti a středu, nadřazený organizující princip psychického jáství. V náboženských systémech nachází analytická psychologie různé psychologické manifestace archetypu v symbolech úplnosti a integrace." (zdroj a více informací Wikipedie) Co tím myslí esoterika jsem uvedla již výše, občas to jen najdete vyjádřeno jinými slovy.

Projekce - psychologický termín, v esoterice známý jako "efekt zrcadla". Přenášení vytěsněných nevědomých obsahů na okolí. Pokud nás tedy na nějaké osobě něco pohoršuje, rozčiluje, máme se stejnou oblastí sami vážný problém. Na principu projekce funguje celá řada psychologických testů - třeba Rorschachův, tedy ty pověstné symetrické kaňky, nebo asociační slovní test. Protože se při interpretaci výsledků pracuje se symbolikou, představuje tato disciplína poměrně vysokou magickou dovednost. Efekt zrcadla ovšem neplatí ze 100 %, to dodávám pro přehnaně svědomité spoluobčany, někteří upírští specialisté se snaží člověka rozčílit cíleně, aby jeho energetický výdej byl co největší. Ti obzvláště rafinovaní pak existenci projekce ještě dotyčnému vmetou do tváře. Zde je jedinou obranou rozlišování (odhalení upíra) a kázeň (asertivní jednání).

Karma - esoterický pojem (v sanskrtu "čin"). Velice zjednodušeně se dá popsat jako nástroj Boží spravedlnosti, který nás nutí odpracovat to, co jsme nezvládli nebo natropili na cestě k rozplynutí se v absolutnu (osvobození, nirváně), což je podle mnoha nauk konečný a žádoucí stav. Jen někteří nadšení jedinci se nám z nirvány dobrovolně vracejí pod označením bódhisattva, aby pomohli ke spáse ostatním duším. V podstatě jde o zákon akce a reakce působící na hrubou hmotu i jemnohmotné útvary, přičemž je někdy opravdu těžké lidským rozumem vyhodnotit, zda nám konkrétní čin přilepšil, či přihoršil. Lidské dělení "dobra a zla" se totiž nemusí s vyšší spravedlností shodovat. Ani obecné formulace prospěšných a neprospěšných činů neposkytnou někdy v konkrétní situaci zcela jednoznačný návod. Je těžké zhodnotit, zda nezabití králíka a následná smrt dítěte hladem bylo to, co měla Prozřetelnost na mysli pod doporučením "nezabíjet" (správné vyluštění kvizu se dozvíte ihned po smrti). A protože se zcela nic na světě neděje bezdůvodně/bezúčelně, je zavádějící hodnotit jakékoliv životní projevy (nemoci, vztahy...) jako "karmické" a "nekarmické". Hodně často je v našich končinách karma pojímána jako osud, což je zásadně mylné. Svoji karmu si totiž vytváříme každým odžitým okamžikem a není to nic předem daného. On ostatně osud dle západních a některých východních směrů v podstatě také ne. Z tohoto tvrzení zcela logicky vyplývá, že dokud je člověk vtělen, není v žádném případě z karmického řetězce vyvázán, neb činí neustále, už jen dýcháním. Taktéž málokdo může odhadnout, kolik procent závazků má v aktuálním vtělení zpracovat a co mu bylo ponecháno do příštích. Vyvázanost si ale někteří místní "vyučující" osobují, neb to má být doklad o jejich zvládnutí přednášené nauky, čímžto vlastně dokazují, že toho vědí ještě hodně málo. A z toho, že si vše utváříme sami, vyplývá i skutečnost, že žádný léčitel si na sebe nemůže "natáhnout karmu" klienta (mimochodem hodně oblíbená pověra v našich krajích), pokud s ním nemanipuloval, což ovšem není otázka "charakteru" klienta nýbrž terapeuta. Karmické dluhy z minulých vtělení si přinášíme do současného a okamžikem narození je dotváříme - můžeme je rozpustit, nebo také zmnožit. Vše záleží na našich skutcích a dokonce i myšlenkách. Je pravdou, že se rodíme tak, abychom byli schopni karmické dluhy co nejlépe splatit, ale je jen na nás, jak s takovou možností naložíme. V případě, že přijmete za své, že každý jsme takto svého štěstí strůjcem, nemůžete propadnout iluzi, že "Bůh není, protože by jistě nedopustil tolik utrpení". Až tedy najdete někoho, kdo vám za úplatu bude chtít očistit karmu, můžete si být jisti, že jde o podvodníka, nedovzdělance, nebo v nejlepším případě o instalatéra. Jestliže budete chtít znát svůj úkol v tomto vtělení a co nejlépe se vědomě oddlužovat, obraťte se na indického astrologa. Hodně zákonitostí a souvislostí lze pochopit z článku na TantraJóze nebo ze spisu paní Blavacké. 

Osvícení - esoterický pojem. Dle systému zvané bódhi, rigpa, satori. Skokový průnik nevědomých obsahů do vědomí, který většinou vyžaduje intenzivní přípravu hledajícího v mnoha směrech. Uvědomění si záležitostí, které existovaly, ale pro nás byly zastřeny určitým aspektem ega, závojem bohyně Máji. Důležité je konstatování, že je ve hře "určitý aspekt ega", hodně hledajících se totiž domnívá, že v okamžiku osvícení je vše dořešeno a začíná ráj na zemi. Jelikož platí, že komu je mnoho dáno, po tom je mnoho požadováno, po osvícení obvykle začíná život na jiné úrovni, což ovšem automaticky neznamená konec všeho utrpení, spíš jen větší míra a vyšší náročnost práce (blíže v knize Jacka Kornfielda Po extázi prádelna). Může se stát, že ačkoliv se osvícení dostaví, zbytek ega je tomuto ději natolik nepříznivě nakloněn, že skutečnost osvícení je vědomím sice zaznamenána, ale zkresleně vyložena (například marnost světských pseudohodnot je vykládána jako marnost všeho snažení). Osvícení může nastat v jednom vtělení více, neb halících aspektů je většinou mnoho, i když varianta jednorázového procesu, který hledající sám tvořivě aplikuje, je též možná. Účast učitele v procesu není nutná.

Zasvěcení - v pravém slova smyslu esoterická záležitost. Jde o vědomé napojení jemnohmotné soustavy jednoho vtěleného jedince jiným na určité více či méně definované jemnohmotné zdroje. Povšimněte si, prosím, zmínky o definovanosti. Ta je totiž v tomto směru zásadní. Ne vždy je za napojením entita, která je koncentrátem čistoty, a sám zasvěcující leckdy neví, s čím vlastně pracuje. V současné době se sbírání zasvěcení provozuje podobně jako jiný světský koníček a najdou se osoby, které nepřekročily věk s koncovkou -sát, ale honosí se několika desítkami mistrovských jakožetitulů. Myslíte si, že je skutečně možné, aby dotyčný hluboce prostudoval a prozkoumal tolik systémů a objektivně vyhodnotil jejich nezávadnost? Je vůbec sbírání třeba? Nebude na tomto místě ve hře spíše hra ega nebo absence zdravého rozumu? Ačkoliv to tak nevypadá, většina moderních zasvěcení představuje uzavření magického paktu - budete spojeni s konkrétní astrální bytostí, kterou budete zásobovat energií, a také do vašeho systému bude pravděpodobně implantováno něco, čeho si nebudete vědomi. To platí i o reiki a jeho symbolech, skutečně není tak všeobecně blahodárné a neproblémové, jak se prezentuje. Ostatně, co tak hodnotného lze v duchovní oblasti pořídit bez vlastního úsilí? Můžete-li se tedy zdržet jakékoliv podobné akce, bude to pro vás dle mého názoru do budoucna jen ku prospěchu. Umělý zásah do struktur se nejen může špatně odstraňovat, ale leckdy vůbec detekovat.

Čakramy alias čakry (kola, lotosy) - esoterický pojem pocházející z tánter. Určitě už o něm slyšel skoro každý, neb jde o termín momentálně módní, leč nesprávně pochopený a užívaný. Obvyklá definice praví, že jde o energetická centra, která se dle mnoha autorů točí. A opravdu jich není jen sedm, což je pouhý výběr z několika desítek čakramů na dráze sušumna, ale vélmi mnoho. Podle tánter jde o světlo duše, které se z původní jednoty vlivem karmanových (přerozovacích) sil rozštěpilo na drobné součástky. A protože víme, že světlo se opravdu dobrovolně netočí, musíme uznat, že významně pravděpodobnější činnost čakramů bude pulsace, což je aktivita ve všech vesmírech drtivě převažující. Spojení rozštěpených světel do jednoho brání právě existence karmy. Pokud se nám podaří probudit hadí sílu, její vzestup posiluje světlo, podporuje rozpouštění karmanových těles v jednotlivých čakramech a umožňuje jejich sjednocení. A protože tělesa kladou odpor, dochází někdy z důvodu "tření" k dramatickým jevům pojmenovaným v našich končinách psychospirituální krize. Jednotlivé čakramy nemají nic jako specifický druh energie (nepolarizované světlo je prostě světlo), nelze založit žádnou terapii na bázi "práce s energiemi čaker". Solidním badatelům doporučuji v této oblasti knihy Roberta Nového.

Šaman, šamanismus - esoterický pojem. V současnosti je ošklivě zneužíván pro pejorativní označení člověka, který provádí něco, čemu nerozumíme. Ve skutečnosti je to člen domorodé společnosti, který prošel mystickou smrtí a je na základě této zkušenosti a znalostí předaných předchůdcem schopen pomáhat ostatním soukmenovcům. Některé techniky lze přenést i do moderních evropských poměrů, nicméně drtivá většina šamanů je natolik svázaná s rodnou hroudou prostřednictvím místních bylin, zvířat atd., že jejich přesun znamená zároveň prudkou degradaci schopností. Vzhledem k tomu, že je tento "směr" momentálně módní, bývá často komerčně zneužíván.

Mysl - nástroj pro přechroustávání zkušeností a znalostí, tedy myšlení. Je pouhou podmnožinou vědomí, přestože v některých naukách pojmově splývá s vědomím. Důkazem pro podmnožinu budiž fakt, že mysl lze při meditaci vypnout, ale vědomí člověka stále zůstává zachováno a nikam nemizí. Samotná orientace na mysl tedy k cíli nevede, musíme se v každém případě zaměřit na vědomí. Stejně jako každý jiný nástroj, i mysl je 100 % ovladatelná. Ovšem stejně jako u strojů musíme mít patřičné technické vybavení. S postupnou změnou vědomých obsahů se začíná proměňovat i charakter myšlenek. Není tedy nutné potlačovat negativní myšlenky do nevědomí, odkud se nám stejně znovu vynoří, ale musíme se změnit my sami. I pouhou myšlenkou se dá zhřešit. Od určitého stupně je adept Prozřetelností "odměněn" nejen za své činy, ale i za své myšlenky.

Meditace - technika pro ovládání mysli a rozšiřování vědomí. Technik existuje mnoho druhů, o zásadních pro rozvoj píšu v této kapitole. Pozor, je to pouze technika, nikoliv cíl poznávacího procesu!

Pokora - v obvyklém vnímání tohoto pojmu je provozována jako falešné snižování své vlastní hodnoty ve vztahu k nějaké "autoritě". Obvykle to má být rodič, pedagog, manžel (ovšem manželka již ne), duchovní či jiní podobní činitelé. Pokud je člověk schopen té pravé pokory, tedy pokory před Bohem, váží si svého pravého božského Já natolik, že té falešné světské pokory není v podstatě schopen. Dokáže ctít božskou jiskru v každém dalším jedinci tím, že se nad něj nebude nikdy vyvyšovat, ale v žádném případě se nebude cíleně ponižovat. Tak vidím pravou pokoru já a v docela velkém procentu se shoduji i s dalšími esoteriky. Pravá pokora je hlavním zdrojem nesouladů se společností u tzv. indigových dětí, které jsou duchovně natolik vyspělé, že se s nějakou pseudoautoritou nebudou patlat. Pokud z dotyčného nezáří božská jiskra, může se upsat poznámek do žákajdy a bude mu to houby platné.

Hřích - těžko říct, kam tento pojem zařadit, neb je užíván příliš široce. Hlavní operatér s tímto pojmem jsou křesťané. Díky thrilleru Sedm slyšela o sedmeru nejtěžších hříších valná většina veřejnosti. Dále se s oblibou hřeší proti desateru. Další rozšířený termín je "dědičný hřích", bohužel používaný zejména k útokům na ženy a jejich schopnosti či charakterové rysy. Co si pod tímto pojmem máme představit? Jeden z hermetických výkladů praví, že pojezením ovoce ze stromu poznání projevil člověk svou vlastní vůli, a tím se dožil vyloučení z ráje. Prozřetelnost nás lidi ale má tak ráda, že jsme se nepropadli do temnot jako Lucifer, který též projevil svou vůli, ale máme možnost se pomocí vtělení přiblížit Kristu, tedy principu rovnováhy na cestě k Bohu, a opět se do Ráje navrátit. Vtělení je proto v jemnohmotných světech věc velice žádaná, tudíž se někdy stává, že se do těla dítěte prosmýkne nějaký ten démon, vtělí se polobůh, anděl, víla, zvíře... Tito začátečníci ve vtělení se z nedostatku zkušeností někdy chovají jako utržení ze řetězů. A protože se nám lidstvo utěšeně rozrůstá, stoupá procento těchto novovtělenců v populaci, takže to s kulturou a vzdělaností někdy jde trochu od deseti k pěti. Budiž nám útěchou, že Čechy jsou údajně speciální oblast, kam se vtělují duše starší a vzdělanější, a proto tu máme tolik návštěvníků různých duchovních podniků, což prý opravdu není v zahraničí obvyklé. Už jen těch prvorepublikových hermetiků a kabalistů, kterými jsme se mohli pyšnit... Já osobně považuji za nejtěžší hříchy lenost a strach, které člověka hodně často a vydatně paralyzují při cestě za Světlem. O jednom z těchto hříchů velmi inspirativně píše Kateřina Lachmanová v knize Dvojí tvář lenosti.

Mravnost - opět oblíbený a rozšířený pojem. V euro-americkém prostředí se se zdravou mravností příliš nesetkáme, neboť tento pojem zde obsahuje hlavně povrchní jevy jako je společenská zdvořilost a prudérní pohled na sexuální život. Pro seznámení s niternou mravností nám může posloužit jógový systém jama a nijama, tedy doporučení a nedoporučení (detaily). Mravnost je pro hledajícího naprosto zásadní věc, protože nabyté dovednosti bez mravnosti mohou adepta dovést spíš ke zkáze než ke spasení.

Svatá trojice - křesťanská záležitost. Hojně používaný termín, ale převážně nepochopený. V křesťanství totiž vládne silně personifikovaný přístup k věcem, u kterých je na místě abstrakce. K pochopení nám může posloužit védský pohled na věc - tedy pojmy Brahman a Átman. Otec vykazuje silnou shodu s pojmem Brahman, čili nerozštěpeným absolutním Božským vědomím, Syn je pak zcela logicky Átman, čili Vědomí jednotlivce, a Duch svatý je energie tohoto vědomí zvaná paramášakti nebo dech Boží či po kabalisticku Ruach, která ve shodě s křesťanskou naukou prostupuje jak Otcem, tak Synem. Pojmeme-li Svatou trojici popsaným způsobem, můžeme být vhodně motivování k tomu, abychom se vzdali absolutního uctívání jednoho z miliard hrubohmotným tělem obalených Átmanů visícího na kříži a začali hledat svůj vlastní odlesk Brahmana někde uvnitř v nás, protože tudy opravdu vede cesta.

Ontogeneze psychiky - psychologický pojem, který ale můžeme v esoterice rovněž použít, ačkoliv to není zvykem. Je to individuální vývoj psychiky každého jedince. Od nevědomého vědomí novorozence se získáváním zkušeností, postupným oddělováním se jakožto individuální bytost a "egoizací" člověk dostává do stádia vědomého, ale s vědomím jen velmi málo rozšířeným. Evropské dítě postupně zapomíná, odkud přišlo, i na své předchozí vtělení. V tomto stavu setrvává většina euro-americké populace po řadu let. Adept duchovního růstu se ale musí pokoušet o zpětnou integraci nevědomí do vědomí. V podstatě se tak dostává do modifikovaného stavu novorozence s tím rozdílem, že ví naprosto přesně, co se to s ním a okolo vlastně děje. U běžné populace, která procesem uvědomování neprošla, se při nastolení opětovného  přechodu k nevědomí, který u všech nastává nějakou dobu před smrtí, dá hovořit pouze o senilitě, která má k infantilitě (dětinskosti) hodně blízko. A protože esoterika praví "jak nahoře, tak dole", stejným vývojem prochází i celé lidstvo. A protože o tom např. archeologové vůbec nevědí, vykládají egyptské památky z hlediska našeho stavu vědomí, čímž dosahují značně přiblblých závěrů, třeba oblíbeného klišé, že pyramidy jsou hrobky. Každou esoterní nauku je tedy nutné pojmout v kontextu stavu vědomí civilizace, ve které vznikala, jinak jí nikdy správně neporozumíme.

Duševní porucha (choroba) - psychologický termín. "Za duševní poruchy se označují jak stavy podmíněné zejména konstituční (vrozenou), organickou (zpravidla neurologickou, často též genetickou) specifickou výbavou člověka, tak stavy, u nichž se za rozhodující příčinu vzniku pokládá vliv prostředí a životních událostí. Podíl a vztah vrozených dispozic a dalších vlivů u jednotlivých typů poruch jsou předmětem zkoumání a diskusí." (zdroj Wikipedie) Esoterika vidí hlavní příčinu u jakékoliv duševní i tělesné poruchy v útoku nezpracovaného nevědomého obsahu na vědomí. Z toho vyplývá, že JAKÁKOLIV duševní porucha je při dostatečném pracovním nasazení postiženého odstranitelná pouhou integrací útočících nevědomých prvků do vědomí. A to bez prášků, které naopak proces uzdravení z esoterního pohledu blokují. Pomáhají jak esoterické praktiky, tak i běžná psychoterapie. Důležité je vůbec s nějakým zkoumáním nevědomí začít.

Védy - esoterická záležitost. "Soubor teologického vědění a filosofie staré Indie. Přechovávali je Bráhmani, nejprve v podobě ústní, později je sepsali. V ústní podobě se Bráhmani nejdříve učili asi do svých třiceti let všechny poznatky a myšlenky svých předků nazpaměť, později je učili své potomky a žáky. Když byly tyto filosofické poznatky sepsány, tvořily dílo asi šestkrát rozsáhlejší než je Bible." (zdroj Wikipedie) Nejenže jsou védy rozsáhlejší než Bible, ale hlavně je to momentálně jediný možný zdroj nejvyššího esoterického poznání v oblasti fungování makrokosmu. Bible, respektive Starý zákon, je pro křesťany pouze dobrou učebnicí rodové karmy. U judaismu a s ním spojené kabaly už je tomu samozřejmě jinak, neboť z prvních 5 knih Mojžíšových v podstatě vycházejí. Zásadní spisky všech ostatních nauk (kabala, starý Egypt) byly tak nějak nenápadně zlikvidovány či "uloženy" tak, aby se k nim nějaký prostinký badatel-esoterik nemohl dostat. Těžko si můžu o starém Egyptě myslet, že jeho potenciál stačil na pár oficiálně uváděných lékařských a spoustu účetních papyrů. Ke studiu originálních spisů budete potřebovat sanskrt. V češtině nedávno vyšly Upanišády ve výtečném překladu Dušana Zbavitele. Vzhledem ke stáří véd není vyloučeno, že stály u zrodu mnoha evropských duchovních směrů. Už jen podobnost Otce a Syna ze Svaté trojice s Átmanem a Brahmanem je více než pozoruhodná.

Tántry (ágamy) - esoterická záležitost. Nejobvyklejší dnešní chápání tohoto pojmu je něco jako "senzační sexuální zážitky a véliké duchovno snadno a rychle". Jde však o spisky hinduistické nebo buddhistické nauky (pár je též z kášmirského šivaismu, mého velikého oblíbence, který tvrdí, že žena je mnohonásobně talentovanější pro duchovní práci než muž, a to je opravdová vzácnost) orientované hodně na fungování mikrokosmu, tedy na jemnohmotnou anatomii člověka. Sexualita je nepochybně součást této nauky, nicméně to není středobod.

Taoismus - esoterická záležitost. Nauka vyplývající ze spisku Tao te ťing (Kniha o cestě a ctnosti). Odtud pocházejí pojmy jin a jang. Více ve Wikipedii. Taoistickou Knihu proměn neboli I ťing do češtiny převedl nejlépe Oldřich Král.

Zpětný odraz - magická záležitost. Jde o návrat energie vyslané při magické operaci. Samozřejmě se nevrací doslova totéž, to jen pokud by měl objekt operace velmi dobrou protimagickou ochranu, ale protože jsme něco vychýlili z rovnováhy, něco jiného se určitě změní. A bylo by dobře, kdyby to bylo ku prospěchu operujícího mága. Existuje řada doporučení, jak zpětný odraz odvrátit, tj. talismany, amulety apod., já se ale domnívám, že jsme každý svého štěstí strůjcem a máme nést následky svých činů. A ona nám to Prozřetelnost jednou spočítá do všech detailů. Blíže v tomto článku.

Jak je možno se vyvíjet

Duchovní adept má v podstatě dvě možnosti volby: Pasivnější zbožně-mystickou cestu (převážně meditační) nebo aktivnější intelektuálně-mystickou okultní neboli magickou (cílené směrování energie). Některé prameny hovoří ještě o třetí cestě přírodního mysticismu opileckého typu, což je typ pro běžný život lehce nepraktický. Magická cesta je Evropanům zpravidla bližší, neboť jako rasový úkol máme ovládnutí hrubé hmoty, a to se s magií nebo alchymií dá docela dobře (pěkný článek o magické cestě pro člověka západního typu). Rovnováha mezi ženskou a mužskou (alias jin a jang) stránkou energie je vůbec velmi zajímavá věc. Ke sledování tohoto problému mě přivedl mistr tetovač prohlášením, že když si ženská nechá udělat tetování na rameno, tak to není ženská (tedy ve smyslu projevů ženskosti). Při dalším monitorování jevu jsem zjistila, že ženy, které na první pohled tělesně působí velice žensky, mají dost často převahu mužské energie a naopak. Systémy prostě mají přirozenou tendenci uchovávat rovnováhu, přestože jsou neustále plné chaosu. Právě vědomé uchování rovnováhy by mělo být stěžejní součástí duchovní práce. Růst v této oblasti nutně vede k emocionální stabilitě, která bývá překážkou pro spontánní výtrysk tvořivosti (viz Výtvarno). Polarita není otázka černo-bílá, ale obsahuje různé stupně šedi. Ať proti sobě postavíte jakékoliv dva extrémy, jen velmi velmi malé procento zkoumaných bude mít hraniční vlastnosti, dost velký zbytek se pak bude pohybovat na úsečce od jednoho pólu ke druhému. Každé jang obsahuje i jin a obráceně. Tyto energie se vzájemně prolínají a jedna bez druhé neexistuje. Např. dělení lidí na dobré a zlé je proto prvoplánové a značně zavádějící. Ostatně ani duchovní člověk není absolutní koncentrát dobra, protože to není v lidských možnostech. Dalším z úkolů adepta je tedy uvědomění si svých temných stránek (archetyp stínu, čímž jsou myšleny nejrůznější nevědomé obsahy a také všechno, co jsme kdy zamáčkli do pozadí) a vědomá práce na jejich poznání a překonstruování. Zde bych chtěla upozornit, že pod pojmem vědomí se neschovává pouze rozumová součást, ale rovnocenně i pocitová. Pokud nad svou osobností získáte jakýsi úsměvný nadhled, bude se vám v tomto oboru dařit mnohem lépe. Pro magickou dráhu, a ostatně i pro mystickou cestu, je NEZBYTNÉ naučit se zaujímat pozici pozorovatele, který je na procesu (meditace, magický úkon) emocionálně naprosto nezúčastněný. Meditace dle různých škol, zvláště pak buddhistických, obvykle pracuje s myslí, ale my musíme začít pracovat s vědomím, které je mysli jaksi nadřazené. Všimněte si, že v předchozích odstavcích píšu výhradně o uvědomování si nebo zahrnutí do vědomí, ne o promýšlení. Co je promyšleno, zpravidla vyprchá, co si uvědomíme, to nám zůstane zachováno. Začátečníkům může pomoci proniknout do tohoto problému meditace se zaměřením na pozorovatele u Jiřího Vacka. Cílem magického i mystického žití je odstranění polaritního pohledu na svět (dobro-zlo, morální-nemorální, já-Bůh někde kdesi daleko atd.), který je produktem patriarchálního společenského systému. Naším nástrojem při práci budiž rozlišování, nikoliv posuzování. Neustálé vyhodnocování situací tímto značně nepraktickým pohledem vás bude v růstu pouze zdržovat. Jediným smysluplným kritériem je "dává mi situace možnost růst, naučit se něco nového?". I na první pohled značně negativní zážitky mohou být silným stimulem k sebeanalýze a následné práci na odstranění zádrhelů. Psychologický problém lze totiž řešit pouze tehdy, když je odhalen a přiznán. Proto taky alkoholikům, kteří si svou závislost nepřiznají, nepomůže ani milión nucených léčení. Tímto ale nechci říct, že zlo neexistuje. Jde jen o to, jak ho budeme definovat (pěkný článek).  Jakákoliv snaha o vlastní vylepšení ve směru objevování sebe sama vylepšuje celkovou situaci lidstva. Adept nesmí být lhostejný vůči dění okolo sebe, ale dar, který dostal a přijal, je povinen šířit už jen prací na sobě samém a svým příkladným chováním. 

Úplným začátečníkům doporučuji tyto, víceméně populárně-naučné knihy:

Miloš Jesenský: Čtyři hodiny do středověku - netypický pohled na některé známé jevy

Riane Eislerová: Číše a meč, agrese a láska - dějiny z ženského pohledu

Viktor Farkas: Skryté skutečnosti - vynikající čtivý úvod do esoterních praktik

Velmi poučné jsou z hlediska mapování osobní cesty knihy vypovídající o růstu autora. Může se totiž stát, že transformace proběhne tak nenápadnou formou, že člověk tak úplně neví, jak daleko se právě nachází. Pokud se dokážete s poznatky v těchto knihách ztotožnit a chápete, co měl autor na mysli, jste na nejlepší cestě. Duchovní růst je podmíněn hlavně pochopením - sebe, druhých, procesů, modelů apod. Je třeba dosáhnout žádoucí rovnováhy mezi oběma typy energie (mužské rozumové a ženské citově-intuitivní). Bez prožitků a POCHOPENÍ  je jakékoliv literární nebo přednáškové vzdělávání se prázdná intelektuálština. Bod rovnováhy máme pochopitelně každý v jiném místě, vše záleží na našich základních charakteristikách. Pokud vám tedy nebude nějaký ideový směr zásadně vyhovovat, jistě se najde nějaký jiný, který přinese uspokojivé výsledky. V tomto bodě ovšem na adepta číhá zrada - je možné, že zvolený vyhovující směr pouze lechtá adeptovo ego a nikam ho neposouvá. Podle mých zkušeností je dobrým varováním, že se člověk zasekl, pokud na něj nejsou kladeny téměř žádné požadavky na práci na sobě a setkává se pouze s pozitivními zážitky při aplikaci dané metody. Zmatek, rozladění apod. jsou nezbytnými průvodci, kteří nás ženou dál a nutí hledat, nalézat a chápat. Uvíznutí v jakékoliv rovině je zásadním nepřítelem duchovního vývoje. Zní to sice jako samozřejmost, ale někdy si to tak úplně neuvědomujeme. Dobrou známkou pokroku je, že se vám vytvoří vnitřní skládanka poznatků, do které každý další zapadá na patřičné místo, čímžto ho už nikdy nezapomenete, protože prostě zapadl. Dalším nebezpečím je učitel s nedostatečně rozpuštěným egem, který nám nedopřeje svobodu a odchod k někomu, kdo nám pomůže posunout se dál. Zde je třeba nedbat na manipulaci a jít za svým, ať už dotyčný třeba vyhrožuje uřknutím apod. Kdo je na cestě za světlem, ten je pod ochranou. Těmito větami ovšem nemůžete omlouvat turistiku po učitelích, kdy nejste ochotni, ne schopni, opakuji, že ochotni vyhovět kladeným nárokům.

Z pěkných knih s osobními postřehy mohu jmenovat:

Ram Dass: Tanec života

Jyoti: Anděl zavolal mé jméno

Míla Tomášová: Za prostor a čas

Sv. Jan od Kříže: Výstup na horu Karmel

Rozporuplnou otázkou, zvlášť v očích laické veřejnosti, je používání nabytých duchovních sil k různým opičárnám, jako je hýbání předměty, čtení myšlenek etc. Jsou to velmi svůdná úskalí na cestě, jimž je snadné podlehnout, protože to všechno vypadá tak pěkně - co už jsem toho zvládl. To kolega, co chodí na jógu už deset let, vůbec neumí!!! Postřehli jste v této větě bující ego? Správně. Bují, a ne úplně žádoucím směrem. Naším hlavním úkolem je totiž ego rozpustit neboli nalézt pravé Já. Vidím to tak, že pokud nemáme pro danou schopnost uplatnění ve smyslu pomoci druhým (ale pozor na vychylování vesmíru z rovnováhy, každý má svou cestu!), nejsou tyto schopnosti nezbytné. Navíc je cest každého z nás opravdu jedinečná a nemá smysl se srovnávat s tím nebo oním. Východní směry někdy považují za cíl naprosté vymýcení jáství, ovšem tento stav není zcela vhodný pro všední život v naší civilizaci. A hlavně není vůbec nutný. Pokud vědomí mysl pozoruje a ovládá, není nic v nepořádku. Daleko horší je potlačování "nevhodných" myšlenek a sklonů do nevědomí. Žádoucím projevem já je totiž i vůle pracovat sám na sobě. Vyzrálý mág probuzené síly v podstatě nepoužívá, pouze v případě krajní nouze. A i tehdy se může dočkat nepříjemného zpětného odrazu, pokud nevyhodnotil správně "krajní nouzi". Nabytí všech neobvyklých schopností je totiž jen předstupněm k dalšímu zrání.

Buďte si vědomi toho, že likvidace ega je proces významně bolestivý, a to i ve fyzickém slova smyslu. Ego jakožto astrální entita rozhodně nemá v úmyslu nechat se omezovat, a tak protiútočí, jak jen to lze. Proto při procesu růstu převážná část lidí trpí nějakými fyzickými symptomy (bolesti hlavy, horečka) nebo dochází i k tak dramatickým situacím, kdy má dotyčný dojem, že umírá. Začátek duchovního růstu neboli rozpouštění ega se odvažuji propojit s probuzením tzv. hadí síly, neboli kundalini, která u valné většiny populace v klídku dřímá stočená u kostrče. Po probuzení se s mimořádnou dravostí žene vzhůru podél páteře kanálem zvaným sušumná, což může právě vyvolat výše uvedené stavy, tj. psychospirituální krizi (článek o průběhu procesu). Tolik interdisciplinární vložka (tedy kombinace magie, védského učení a psychologie). Poznávání ega a jeho rozpouštění je základní a zásadní prvek cesty za Světlem a jediná možnost dosažení stavu nedvojnosti zvaném advaita (neplést s jednotou, ta se týká věcí projevených), tedy vědomí totožnosti našeho individuálního vědomí a neprojeveného Boha, tedy totožnosti individuálního Athmana a Brahmana. Pokud se deegoizaci budete chtít vyhnout a zkusíte třeba meditace na lásku v domnění, že se doberete cíle, jste na hlubokém omylu. Slova "poznej sebe sama" rozhodně nejsou planá a nevztahují se na nějaké povrchní kategorizace (typologické i astrologické), ale vyžadují skutečný ponor do bahna. A že ho tam bude! Poslední dobou se nám rozmáhá móda posílat negativní emoce a projevy "nahoru", případně bohyni zla. Vězte, že zápas s tzv. negativními emocemi za vás nikdo nevybojuje, to musíte opravdu sami. Druhá verze posílání na konkrétní místo svědčí o vysoké magické nedovtipnosti - skutečně si přejeme energií obsaženou v těchto projevech zásobovat někoho, kde odpovídá za zlo ve světě? Introspekce je základním předpokladem pro pokrok, neřkuli start vůbec. Snaha upravit svět okolo sebe, aby mi neubližoval, je energie vyhozená někam ještě dál než do odpadkového koše. Musím prostě předělat sám sebe tak, aby mě dění okolo bolestivě nezasahovalo. Toto je také princip správně prováděné psychoterapie. Dobrým návodem vám může být Učebnice átmavičary Jiřího Vacka (átmavičara je metoda neustálého pozorování, sebedotazování a rozlišování ve smyslu "kdo jsem já, jsem toto nebo toto, z toho, co vidím?"; nápověda: pravé Já není skoro nic z toho, co budete pozorovat). V některých momentech Jiří Vacek co do pochopení problému selhává, proto pokročilejším adeptům doporučuji přímo díla Ramany Maharišiho. GENIÁLNÍ nástroj uvědomění je populárně psychologická kniha Život a jak v něm zůstat naživu Johna Cleese a Robina Skynnera. Občas se dočítám, že na egu není nic špatného, přičemž argumentace se opírá o hesla z nejrůznějších slovníků a encyklopedií. Bohužel to svědčí pouze o nepochopení podstaty pojmu ego a Já. Duchovní směry obvykle za ego pokládají za nežádoucí obal pravého Já, který se skládá převážně z poznatků nasbíraných v dětství typu "kluci nebrečí, ...", špatných návyků zafixovaných výchovou ("kdyby ses pořád tak nepozoroval, tak bys..."), podvědomých reakcí ne úplně vhodných pro život bez samotraumatizace a jiných libůstek (pěkný rozbor problematiky). Každý jistě uzná, že bez této vymoženosti se klidně obejde. Velmi dobře se tyto nánosy propátrávají pomocí psychoterapeutické techniky zvané transakční analýza (doporučuji knihu Thomase A. Harrise Já jsem OK, Ty jsi OK; zkušenosti s terapií). Ne že bych chtěla lidem brát právo na vlastní názor, sama jsem si obdobím hájení ega rovněž prošla, ale u jedinců, kteří provádějí terapii duchovními technikami, a to dokonce za úplatu, je to poněkud na pováženou. A ohrožen je touto situací kupodivu hlavně terapeut. Na základě zákona zrcadla ho totiž začnou obklopovat klienti s těmi problémy, které by měl sám řešit. A jak si tak budou pravděpodobně hezky notovat, postupně se u terapeuta vybuduje pocit jakéhosi poloboha, a tak nějak se zasekne...

Pozor, důležitá poznámka: Všechny myšlenkové systémy a techniky je třeba používat s ohledem na společenský kontext, ve kterém vznikaly. To není maličkost, některé metody i u nás hojně rozšířené pracují s potlačováním určité konkrétní polarizované energie a můžou vás nebo členy domácnosti dost poškodit.